Vést & Následovat - Dog Training & Coaching (2026)

Společně se Silvií Zvijákovou jsme tým trenérek zaměřený na klidnou a srozumitelnou komunikaci se psem bez pamlsků a drilu.

27/01/2026

Jaké potřeby má pes?
A jak to vidíme my?

Když se mluví o potřebách psa, většina lidí má velmi jasnou představu o tom, co by měl pes ke spokojenému životu mít. Tyto představy ale často vycházejí spíše z lidského pohledu než z reality psího světa.
Jaké potřeby si lidé často myslí, že psi mají?
Podle lidských představ pes především potřebuje být neustále šťastný. Ideálně spokojený v každém okamžiku dne. Pokud pes jen tak leží a nic nedělá, bývá to vyhodnoceno jako nuda, problém, smutek nebo signál, že musíme vymyslet program.

Pes také podle této představy nutně potřebuje zahradu. Čím větší, tím lépe. Ideálně takovou, kde může celý den běhat, hlídat plot, štěkat na kolemjdoucí, rýt v záhonech a reagovat na každý pohyb v okolí. To vše se pak označí jako svoboda.

Další zásadní potřebou psa je nepřetržitá zábava. Hračky všeho druhu, plyšáci, přetahovadla, hlavolamy a interaktivní hry. Čím víc, tím lépe. Pokud pes nemá doma plnou bednu hraček, může vzniknout pocit, že mu odepíráme zdroje.

Velký důraz je kladen také na výbavu. Barevné obojky, neonové postroje, stylová vodítka ve stejných barvách a ideálně několik variant podle ročního období nebo outfitu majitele. Čím výraznější kombinace, tím spokojenější pes.

Pes podle lidské logiky také velmi touží po psích kamarádech. Měl by si rozumět s každým psem, hrát si, socializovat se a být otevřený kontaktu bez ohledu na vlastní povahu, zkušenosti nebo aktuální psychický stav. Pokud se jiným psům vyhýbá, bývá to považováno za problém.

Samozřejmě nesmí chybět ani koníčky. Pes by měl mít sport, ve kterém vyniká. Agility, obedience, nosework, dogdancing nebo alespoň sbírání medailí na výstavách. Bez toho přece nemůže mít naplněný život.

A v neposlední řadě se předpokládá, že pes potřebuje neustálou pozornost. Každý pohled stranou, každé zavření dveří nebo chvíle klidu může být vyhodnocena jako odmítnutí. Samota je automaticky vnímána jako problém.

Jaké potřeby má pes doopravdy?
Pes ale svět nevnímá lidským způsobem. Nemá potřebu se realizovat, být úspěšný, mít koníčky nebo být v něčem dobrý. Neřeší estetiku, styl, barvy ani množství hraček. Nezajímá ho výkon ani ocenění.

Základní potřebou psa je pocit BEZPEČÍ.
Pes potřebuje žít v prostředí, které je předvídatelné a srozumitelné. Jasná pravidla a stabilní struktura mu dávají jistotu a snižují vnitřní napětí.

Důležitou potřebou je vedení. Ne v podobě neustálých povelů, ale v podobě člověka, který přebírá odpovědnost za situace, rozhoduje a dává psovi jasnou orientaci. Pes nepotřebuje rozhodovat o všem sám.

Pes potřebuje klid. Ne neustálé podněty, ne nepřetržitou stimulaci a ne permanentní program. Nervový systém psa potřebuje prostor pro regeneraci, jinak se dostává do dlouhodobého napětí.
Věděli jste, že někteří psi si odpočinou teprve ve chvíli, kdy jejich majitelé odejdou z domu?

Pes potřebuje také smysluplný pohyb. Ne chaotické pobíhání bez cíle, ale klidnou aktivitu s člověkem, která má smysl. Mít možnost člověka následovat. Pohyb není nástrojem k vyčerpání psa, ale prostředkem ke stabilitě a budování důvěry.

Důležitá je sociální jistota. Pes nepotřebuje mnoho kontaktů ani neustálou socializaci. Potřebuje jeden stabilní vztah, ve kterém se může orientovat a cítit se bezpečně.

SAMOZŘEJMOSTÍ je přístup k základním zdrojům. Pravidelná potrava, voda, klidné místo k odpočinku a možnost regenerace.

Závěrem
Čím víc se snažíme psovi dopřát všechno, co bychom chtěli my sami, tím častěji přehlížíme to, co skutečně potřebuje on. Pes nepotřebuje bohatý program ani neustálou pozornost. Potřebuje stabilní svět, ve kterém se vyzná.

20/01/2026

Co odlišuje člověka a psa.

Přestože má pes velmi vyvinuté smysly, nedokázal si pes během svého vývoje osvojit schopnost kontrolovat základní existenční zdroje, jako je potrava a bezpečí. Jakmile pochopíme význam této skutečnosti, je snazší porozumět jeho chování a motivaci.
Člověk se mohl vyvíjet právě proto, že se mu podařilo zajistit a kontrolovat své základní potřeby. Díky tomu jsme si mohli uvědomovat své potřeby, plánovat jejich uspokojení a postupně rozvíjet i potřeby vyšší úrovně. Naše potřeby vytvářejí určitou hierarchii. Na nejnižší úrovni stojí základní existenční potřeby, jako je potrava, spánek a reprodukce. Následuje potřeba bezpečí, poté sociální potřeby a nakonec potřeba uznání a seberealizace. Dokud nejsou uspokojeny potřeby nižší úrovně, nemohou se plně rozvinout ty vyšší.
Pes tuto hierarchii potřeb v plném rozsahu nevyvinul. Pokud není zajištěna potrava a bezpečí, nemůže se u něj rozvíjet potřeba uznání ani seberealizace. Z tohoto důvodu nevnímá svět skrze hodnoty, status nebo společenské uznání tak jako člověk.

Člověk pochází z primátů, jejichž původní prostředí nabízelo ideální podmínky pro rozvoj. Tropické klima, bohatá fauna a flora a dostupnost potravy umožnily našim předkům postupně rozvíjet nové strategie přežití. Původně byla hlavním zdrojem potravy rostlinná strava a trávicí systém člověka tomu dodnes odpovídá.
Postupem času došlo ke klimatickým změnám, které vedly ke zhoršení životních podmínek. Naši předci se museli přizpůsobit a začali lovit. Vznikla potřeba vytrvalosti, spolupráce a plánování. Přechod k lovu umožnil větší přísun energie, což vedlo k rozvoji mozku. Lidský mozek dnes spotřebovává přibližně pětinu celkové energie těla.
Rozvoj mozku umožnil schopnost plánovat, předvídat nebezpečí, pamatovat si minulost a učit se z ní. Člověk se tak stal schopen řídit své chování na základě zkušeností. Pes tuto úroveň kognitivních schopností nemá. Nedokáže hodnotit rizika v dlouhodobém horizontu ani plánovat budoucnost.

Dalším významným krokem ve vývoji člověka bylo ovládnutí ohně. Tepelná úprava potravy zlepšila vstřebávání energie a umožnila další rozvoj mozku. Společné stolování posílilo sociální vazby a vyžadovalo nové formy komunikace a spolupráce. To vedlo k rozvoji emocí, jako je soucit, sounáležitost, žárlivost nebo potřeba uznání.
Člověk se naučil chápat emoce druhých, rozpoznávat jejich potřeby a přizpůsobovat jim své chování. Vznikly sociální systémy, které umožňovaly péči o slabší členy skupiny. Tyto vlastnosti se staly evoluční výhodou.

Genetické analýzy ukazují, že lidská populace v minulosti prošla obdobím výrazného zmenšení. Přežili jedinci, kteří dokázali spolupracovat, cítit empatii a podporovat členy své skupiny. Tím se posílila schopnost sociálního soužití.
Potřeba uznání a společenského statusu je u člověka hluboce zakořeněná. Projevuje se v tom, jak se prezentujeme, jak se oblékáme, co vlastníme a jaké místo zaujímáme ve společnosti. Člověk hledá potvrzení své hodnoty skrze ostatní.
Člověk si v průběhu své evoluce vytvořil také potřebu seberealizace. To znamená, že chce být v něčem dobrý, chce se zlepšovat, dosahovat cílů a být za svůj výkon oceněn. Tato potřeba se projevuje například ve sportu, v umění, v práci nebo ve společenském postavení. Lidé usilují o úspěch, sbírají ocenění, medaile, tituly a hledají potvrzení své hodnoty prostřednictvím výkonu.

Pes takovou potřebu nemá. Nemá koníčky, nemá ambici v něčem vynikat, nemá potřebu vyhrávat, porovnávat se s ostatními ani dosahovat osobních cílů. Neusiluje o uznání ve smyslu lidského ocenění. Nepotřebuje být nejlepší, rychlejší, silnější nebo úspěšnější než jiní.
Pes neprožívá radost z výkonu jako člověk. Pokud vykonává nějakou činnost, nedělá to proto, aby dosáhl úspěchu, ale proto, že reaguje na okamžitý podnět, instinkt nebo potřebu. Jeho chování není motivováno snahou o seberealizaci, ale biologickými mechanismy přežití.
Člověk může běhat maraton, aby překonal sám sebe. Pes běží proto, že běží. Člověk může trénovat roky, aby vyhrál soutěž. Pes nemá koncept soutěže ani vítězství. Pokud pes vykazuje aktivitu, nejde o ambici, ale o reakci na situaci.
Pes také nevnímá minulost a budoucnost tak jako člověk. Žije převážně v přítomném okamžiku. Neplánuje, nesrovnává alternativy a nehodnotí své jednání zpětně. Pokud se mu v dané chvíli daří dobře, nepřemýšlí o tom, co bylo včera nebo co bude zítra.

To však neznamená, že by pes neměl emoce. Prožívá radost, strach, vzrušení nebo frustraci. Jeho emocionální svět se však výrazně liší od lidského. Nezná pocity jako stud, vina, hrdost, závist nebo vědomá láska v lidském smyslu.
Pes také není schopen cítit sympatie nebo antipatie ve smyslu lidského výběru partnera. Reaguje na instinktivní podněty a biologické signály. Nemůže se vracet k minulým událostem ani je vědomě vyhodnocovat.
Pokud pes reaguje na známý podnět, například na zvuk nebo pach, nevybavuje si konkrétní událost, ale pouze emoci, kterou si s tímto podnětem spojil. Pokud se daný podnět již neobjevuje, pes nemá důvod se k němu vracet.
Zásadním rozdílem mezi člověkem a psem je také schopnost empatie v lidském smyslu. Člověk dokáže chápat pocity druhých, přemýšlet o jejich prožitcích a přizpůsobovat své chování. U psa se empatie projevuje jinak a omezeně.

Proto je důležité chápat, že pes nemůže být plnohodnotnou náhradou lidského sociálního partnera ani vhodnou hračkou pro dítě. Děti ještě nemají dostatečně vyvinutou schopnost empatie, aby dokázaly správně číst signály psa. To může vést k nebezpečným situacím.
Studie ukazují, že většina pokousání dětí pochází od psů, které děti znají. Nejčastěji jde o rodinné psy nebo psy známých osob. Děti často nerozumí signálům stresu a nechtěně psa ohrožují svým chováním.
Pes se v ohrožení dokáže bránit. I malý pes je schopen způsobit vážná zranění. Přestože je agresivita u domestikovaných psů obecně snížená, v krizové situaci se pes instinktivně chrání.
Děti se k psům často chovají stejně jako k jiným dětem. Objímají je, křičí na ně, sahají jim na obličej nebo si k nim lehají. Pes však takové chování nevnímá jako projev náklonnosti. Může ho chápat jako ohrožení a reagovat obranně.
Člověk je pro psa v první řadě jiný druh dravce. Pokud se chová způsobem, který pes vnímá jako hrozbu, pes se bude bránit. Nejde o zlobu, ale o instinkt.
Abychom se ke psům chovali správně, musíme plně využívat své empatické schopnosti a zároveň chápat jejich biologické limity. Je nutné respektovat, že pes vnímá svět jinak než člověk. Bez tohoto porozumění dochází k nedorozuměním, která mohou skončit stresem, frustrací nebo konfliktem.

V příštím příspěvku navážu tématem empatie a podíváme se podrobněji na to, jak člověk vnímá emoce, proč je automaticky přenáší i na psa a jak tento způsob vnímání ovlivňuje náš vztah ke psům v každodenním životě.

17/01/2026

Vztah a vazba mezi člověkem a psem

▶️Orientace a pocit bezpečí
Když se mluví o psech, možná už někdo slyšel slova vztah a vazba. Vztah máme s mnoha lidmi kolem sebe: s kolegy, přáteli, sousedy. Vazba je ale něco jiného. Je hlubší, osobnější a nenahraditelná. Pokud vznikne mezi člověkem a psem, je to něco, co se těžko popisuje slovy. Je to tiché spojení, pocit, že si rozumíme i beze slov.
Pro mě není vazba o povelové poslušnosti. Není to o tom, kolik povelů pes zná, ale o tom, jak se vedle mě cítí a jestli mě chce následovat. O tom, jestli mi důvěřuje. Jestli ví, že ho vnímám, že mu rozumím a že ho v jakékoliv situaci nenechám samotného.
Důvěra vzniká tehdy, když dokážeme číst řeč těla psa, jeho emoce a signály. Když nejsme hluční, chaotičtí nebo nejistí, ale klidní a čitelní. Psi potřebují jasnost. Ne tvrdost, ne dril, ale srozumitelnost a strukturu, která jim dává pocit bezpečí.

▶️Kdo nese odpovědnost
Každý pes se dívá na svět skrze svého člověka. Pokud mu necháme veškeré rozhodování, přebírá odpovědnost on. Sleduje okolí, vyhodnocuje situace a reaguje po svém. Pro citlivé a nervózní psy je to často příliš velká zátěž.
Proto je pro mě důležité, aby pes věděl, že nejde světem sám. Že se může opřít o někoho, kdo situace vnímá dřív než on a dokáže je řešit s klidem.
Pes se přirozeně orientuje na toho, kdo působí jistě a vyrovnaně. Když jsem klidná já, může se uklidnit i on. Když jsem čitelná a stabilní, dává mu to pocit bezpečí.

▶️Kdo je vpředu, ten často (a logicky) nese odpovědnost
Pokud pes chodí neustále přede mnou, přirozeně přebírá roli toho, kdo kontroluje situaci. Sleduje, kdo se blíží, co se děje za rohem, a reaguje dřív, než vůbec stihnu zasáhnout.
Zkušený člověk dokáže vést svého psa i z pozice vzadu, ale pro většinu z nás je jednodušší převzít prostor vpředu. Ne proto, abychom psa ovládali, ale proto, abychom mu ulevili od odpovědnosti, kterou by jinak musel nést sám.
Když situaci vidím dřív než můj pes, můžu reagovat klidně. A právě to mu dává jistotu, že se o svět kolem něj někdo stará.

▶️Blízkost, která spojuje
Vztah ale není jen o vedení. Je i o tichých chvílích, o doteku, o společném bytí. O tom, že si spolu sedneme do trávy, že si ho pohladím, že spolu jen jsme: bez očekávání, bez povelů.
Společné zážitky, malé výzvy, hra i obyčejné procházky posilují pocit, že patříme k sobě. Ne jako „pán a pes“, ale jako tým.

▶️Ochrana jako projev lásky
Pro mě je ochrana psa jedním z největších projevů důvěry. Když je mu něco nepříjemné, když je nejistý nebo nedůvěřivý, jsem to já, kdo se postaví mezi něj a svět.
Protože chci, aby věděl jednu věc:
„Nejsem na to sám. Můj člověk tu pro mě je.“ 🐾

11/01/2026

Paměť místo logiky: Jak se pes rozhoduje?

Představivost je lidský nástroj.
Pes pracuje s pamětí.

Člověk přemýšlí v obrazech, scénářích a hypotézách. Dokáže si představit alternativy, mentálně simulovat budoucí situace a na základě vnitřního hodnocení měnit své chování.
Pes tuto schopnost nemá. Jeho rozhodování nevychází z mentální projekce, ale z dostupných paměťových stop. Pokud v dané situaci nemá uloženou zkušenost s vhodnou alternativou, není schopen ji „vymyslet“. Může pouze opakovat to, co už zná.
Z toho potom vyplývají dvě časté chyby v moderním přístupu k výchově psů:

První chyba spočívá v přenosu lidského pojetí svobody na psa. Často se snažíme psa „neovlivňovat“, neomezovat, necháváme ho volně rozhodovat a vyhýbáme se jasnému vedení. Jenže pes se nereguluje prostřednictvím vnitřní sebereflexe. Jeho regulace probíhá skrze sociální zpětnou vazbu a vnější orientační body. To, co u člověka probíhá v hlavě, se u psa odehrává v interakci s okolím.

Druhou chybou je způsob, jakým psovi poskytujeme informace. Povely, lákání, odvádění pozornosti nebo odměňování sice ovlivňují chování, ale často neaktivují žádnou relevantní paměťovou stopu. Pes se pak neučí „volit lepší řešení“, pouze reaguje na aktuální tlak nebo motivaci. Chybí mu přístup k uložené zkušenosti, která by nabízela stabilnější a klidnější alternativu.

Pes si nemůže vybrat to, co považujeme my za logické.
Může si vybrat jen to, co má v paměti.

V přirozené psí komunikaci vidíme tento princip velmi jasně. Psi si navzájem nic „nevysvětlují" a mimo klidu se ničím neodměňují. Regulují se skrze pohyb, vzdálení, změnu pozice těla a prostoru. Tyto signály nefungují na úrovni myšlení, ale na úrovni paměťových asociací, tedy aktivují zkušenosti spojené s bezpečím, snížením napětí a stabilitou.

Nejde o pochopení.
Jde o vybavení si zkušenosti.

Když pes v náročné situaci nemá uloženou zkušenost s klidnou, regulovanou reakcí, nemůže ji použít. A žádný povel, emoce ani pamlsek to nenahradí.
Proto je úkolem člověka být pro psa stabilním orientačním bodem, který mu připomíná funkční řešení dřív, než se pes dostane do stavu přetížení.
Neříkáme psovi, co si má myslet.
Pomáháme mu vzpomenout si, jak se má cítit a chovat.

08/01/2026

Nervózní pes?

Ne každý pes, který kňučí, je nervózní. A ne každý nervózní pes je výsledkem špatné výchovy. U velké části těchto psů však leží kořen problému mnohem dřív. V chovu. V posledních letech se z chovu stal především vizuální marketing. Oční linky, netradiční barvy, merle, leopardi, exotický vzhled. Psychická stabilita a odolnost nervové soustavy ustupují do pozadí, protože se na instagramu blbě ukazují a ještě hůře prodávají. Spojují se jedinci, kteří sami svět sotva zvládají, a vznikají psi, kteří ho nezvládají vůbec.

Majitel si pak domů přinese krásné štěně a velmi brzy začne narážet na realitu. Pes je neustále v napětí. Sleduje okolí, reaguje na každý podnět, na padající list ze stromu, na komára, kňučí, neumí se zastavit. Změna prostředí, zvuk, pohyb, klid, nicnedělání. Všechno představuje zátěž. Nervový systém pracuje bez rezervy a každá další situace ho tlačí ještě víc. Takový pes se neučí žít ve světě, učí se v něm přežívat.

V této fázi přichází rady, které situaci dál zhoršují. Zaměstnej ho. Vyběhej ho. Unav ho. Vždyť je to pracovní pes. Aktivita ale nepřináší klid, pouze krátkodobý únik. Pes se naučí fungovat v pohybu a výkonu, zatímco zastavení v něm vyvolává ještě větší napětí. Klid se nedá vyběhat. Klid se musí unést.
Práce s takovým psem nestojí ani na jeho učenlivosti. Stojí na trpělivosti člověka. Na schopnosti zpomalit, vydržet a nebýt neustále v akci. Neustálé povely, mluvení, odměňování a uklidňování přidávají další tlak a otevírají zbytečně psovi v hlavě nová témata. Pro psa jen další šum. Pes nepotřebuje další informace. Potřebuje strukturu, ticho a čitelnost.
Struktura není dril. Je to předvídatelnost. Sednout si na zastávku a nic nedělat je informace. Klidná chůze na vodítku je orientace v prostoru a odpovědnosti. Chůze bez vodítka nabízí možnost zůstat. V klidu. A s tebou. Hranice dávají psovi opěrné body. Lítost tlak zvyšuje, klid ho snižuje.

Takový pes nepotřebuje víc svobody, potřebuje méně rozhodování. Nepotřebuje víc podnětů, potřebuje filtr. Nepotřebuje další aktivitu, potřebuje člověka, který unese svět za něj.
Vy jste si ho vybrali, i když jste možná chtěli jinačího. A tak je vaší povinností převzít
odpovědnost a třeba s ním začít od znova.

Address

Website

http://www.hanabossmann.cz/

Alerts

Be the first to know and let us send you an email when Vést & Následovat - Dog Training & Coaching posts news and promotions. Your email address will not be used for any other purpose, and you can unsubscribe at any time.

Vést & Následovat - Dog Training & Coaching