15/08/2026
⚡️Když se pes bojí bouřky, petard nebo výstřelů. A proč má smysl začít řešit Silvestr už v létě.
Možná to zní zvláštně. Ale právě pro lidi, kteří mají psa, jenž má velké problémy s bouřkami, petardami, výstřely nebo jinými náhlými zvuky, mohou být následující měsíce rozhodující. Psi, kteří jsou celkově velmi citliví na zvuky nebo jiné podněty a rychle reagují nejistotou, strachem či panikou, často patří také mezi ty, pro které se přelom roku stává obrovskou zátěží. A právě proto považuji za chybu začít teprve v prosinci přemýšlet nad tím, jak svému psovi pomoci lépe zvládnout Silvestra.
V posledních dnech jsem zveřejnila video z bouřky, na kterém se Kuba při zahřmění lekl a přišel se schovat mezi moje nohy. Pro někoho možná krásná ukázka důvěry psa v člověka. Jenže na tom videu jeden můj pes chyběl - moje nejstarší fenka Lajka. Ta totiž často pozná přicházející bouřku dříve než já. Stačí změna počasí, vítr, atmosféra. A pokud vyhodnotí, že se bouřka blíží, ven už jednoduše jít nechce. Její strach má svůj původ. Před mnoha lety nám v bezprostřední blízkosti nešťastně vybuchla petarda a následky této jediné události si s sebou nese dodnes.
A řeknu něco, co se možná neposlouchá dobře: nepodařilo se mi její strach úplně odstranit. Přestože se psy pracuji profesně. Přestože jsem změnila mnoho věcí v našem společném fungování. Přestože dnes svoje psy vedu úplně jinak než tehdy. A myslím, že je fér o tom mluvit. Strach z bouřek, petard, výstřelů a dalších náhlých zvuků patří podle mé zkušenosti k problémům, se kterými se pracuje velmi těžko, zvlášť pokud začínáme až ve chvíli, kdy se u psa rozvinula skutečná panika.
Navíc se strach může začít generalizovat. Nejdříve je to petarda, potom rána, potom hřmění, potom vzdálený zvuk, který hřmění připomíná, letadla. A někdy už jen vítr, změna počasí nebo prostředí, ve kterém pes očekává, že by se něco mohlo stát. Pes se pak nemusí bát pouze samotného zvuku. Může začít žít v očekávání zvuku. A to je obrovský rozdíl.
A právě proto považuji za nesmírně důležité začít s těmito věcmi pracovat ještě dříve, než se z prvního leknutí nebo zvýšené citlivosti stane skutečný panický strach. A tady je pro mě dovoleno opravdu téměř všechno. Hra. Aport. Společná činnost. Klidně i pamlsek. A kdo mě zná, ví, že něco takového ode mě jako od pamlskového ateisty neuslyší úplně často. 😄 Tady mi ale nejde o výchovu ani o to, abych psa za něco „odměňovala“. Jde o to využít chvíli, kdy je pes ještě schopný komunikovat, vnímat člověka, hrát si, přijmout potravu a vytvořit si s danou situací jinou - příjemnou zkušenost. Dokud tohle dokáže, máme obrovský prostor něco ovlivnit.
Úplně jiná situace může nastat ve chvíli, kdy už se pes dostane do skutečné paniky. Můžeme před něj položit jeho nejoblíbenější jídlo a on se ho ani nedotkne. Můžeme vytáhnout milovaný míček a pes, který by pro něj za normálních okolností udělal téměř cokoliv, o něj najednou vůbec nemusí projevit zájem. Někteří psi se v takovém stavu nenapijí, nevyčůrají, nechtějí si hrát ani odpočívat.
A právě to je podle mě jedna z nejjasnějších připomínek toho, jak zásadní místo má mezi základními potřebami psa BEZPEČÍ. Pokud se pes necítí bezpečně, mohou ostatní věci v danou chvíli ztratit význam. Jídlo, hra, odpočinek, vylučování - to všechno může ustoupit do pozadí, protože organismus řeší něco podstatnějšího. A právě proto může být tak obtížné začít pracovat až ve chvíli, kdy už je panická reakce plně rozvinutá.
To zároveň vůbec neznamená, že hračka nebo pamlsek nemají při práci se zvukovou citlivostí své místo. Právě naopak. Dokud je pes ještě schopný si hrát, něco si vzít, komunikovat s námi a orientovat se podle nás, máme něco nesmírně cenného ➡️ možnost pracovat dříve, než se z nejistoty stane panika. Proto bych nečekala na první Silvestr, který pes nezvládne. Nečekala bych ani na okamžik, kdy při každé bouřce hledá úkryt a odmítá vyjít ven. Pokud už u mladého psa vidím výraznější lekavost, citlivost na rány, hřmění nebo jiné nečekané zvuky, je to pro mě informace, se kterou má smysl pracovat už dnes.
Samotné zaznamenání zvuku je přitom přirozené. Rána zůstává ranou, hřmění zůstává hřměním a leknutí je automatická reakce. Rozhodující ale není pouze to, že pes zvuk slyší nebo se ho lekne. Zajímá mě také, co udělá potom. Dokáže podnět zaznamenat a zase pustit? Nebo se z něj pro něj stane úkol? Musí sám vyhodnotit, co se právě děje? Musí rozhodnout, zda z toho hrozí nebezpečí? Musí situaci kontrolovat, řešit nebo před ní utéct? A právě tady pro mě začíná další důležitá část tohoto tématu: odpovědnost a vedení psa.
Pes, který v každodenním životě nese příliš mnoho odpovědnosti za svůj prostor, své okolí nebo svoji komunitu, neobvyklý podnět často pouze nezaznamená. Začne se jím zabývat a vyhodnocovat ho. Podle své povahy, nervové soustavy, předchozích zkušeností a aktuální odolnosti z toho může vzniknout napětí, neklid, nejistota, strach nebo panika. Pes, který tuto odpovědnost nenese, může slyšet úplně stejný zvuk, ale nemusí z něj nutně něco udělat. Může ho zaznamenat a znovu pustit. Protože úkol už někdo převzal.
A právě zde podle mě leží jedno z velkých nedorozumění dnešního soužití se psy. Většina lidí by samozřejmě řekla: „Já jsem za svého psa zodpovědný. Vždyť pro něj dělám všechno.“ A samozřejmě, že je to pravda. Krmíme psa, chodíme s ním ven, bereme ho k veterináři, staráme se o jeho bezpečí a snažíme se mu zajistit dobrý život. Jenže pes neposuzuje naši odpovědnost pouze podle toho, co pro něj děláme. Vnímá především, kým je člověk, se kterým žije.
Jak stabilní je tento člověk sám v sobě? Jak silně se nechává ovlivnit tím, co se právě děje? Jak rychle znervózní, začne být hektický, podrážděný nebo nejistý? Jak často se jeho vnitřní stav mění podle psa a okolí? Právě mentální a emoční spolehlivost člověka podle mě hraje obrovskou roli. To neznamená, že zodpovědný člověk nesmí mít emoce nebo že musí neustále působit dokonale klidně. Jde spíš o schopnost zůstat navzdory vnějším vlivům sám u sebe a být ve své odpovědnosti čitelný a spolehlivý. Protože odpovědnost není jen to, co děláme. V určitém okamžiku se musí stát něčím, co sami žijeme.
K tomu se přidávají všechny ty drobnosti každodenního života, kterým lidé často nepřikládají téměř žádný význam. Kdo řeší dveře, návštěvy, zvuky nebo pohyb za oknem? Kdo kontroluje prostor? Kdo rozhoduje, co je důležité a co ne? A kde zůstávají úkoly z pohledu psa otevřené? Právě tam může postupně vzniknout psí pocit zodpovědnosti. Ne proto, že by pes nutně chtěl vést. Ne proto, že je dominantní nebo problémový. Ale proto, že z jeho pohledu existuje něco, o co se musí někdo postarat. Někteří psi tuto roli nesou překvapivě dobře. U jiných se hranice jejich odolnosti projeví mnohem dříve. A bouřka, výstřel nebo Silvestr pak mohou být pouze okamžikem, kdy už to, co se v psovi děje, nelze přehlédnout.
Zároveň ale nechci vytvořit dojem, že každý strach ze zvuků je jednoduše důsledkem nesprávného rozdělení odpovědnosti. Tak jednoduché to není. A právě Lajka je pro mě dobrým příkladem. U ní se díky změně celkového vedení podařilo dosáhnout výrazného, ale pouze částečného zlepšení. Dříve při ráně utíkala. Bez přemýšlení. Schovávala se v křoví a odtud pozorovala, kterým směrem se pohybuji. V takovém stavu ale pes neřeší silnici, plot, terén ani to, kam vlastně běží. Panický útěk může být velmi nebezpečný.
Dnes, pokud nás rána venku zastihne a pokud není extrémně hlasitá a neopakuje se v krátkých intervalech, ji většinou dokáže ustát. A hlavně: zůstává u mě. Pořád se bojí. Ale změnilo se to, co se svým strachem udělá. A právě tady vidím jeden z největších významů vedení psa. Vedení podle mě neznamená, že vytvoříme psa, který se nikdy ničeho nezalekne. Ani Kuba na videu nebyl „v pohodě“. Leknutí bylo skutečné. Rozdíl byl v jeho následné reakci. Nevystřelil pryč, nepokusil se situaci vyřešit útěkem. Přišel ke mně a zůstal u mě. A tohle není cvik, který jsem ho naučila speciálně na bouřku. Je to něco, co vyrůstá z našeho celkového vztahu a každodenního fungování.
Pes se tedy může bát - a přesto nemusí být na svůj strach sám. Může se postupně naučit, že když situaci neumí vyhodnotit nebo zvládnout, nemusí ji automaticky řešit útěkem nebo jinou vlastní strategií. Může se orientovat podle člověka a nechat se situací provést. Proto bych byla velmi opatrná na sliby typu: „Strach z bouřky nebo petard odstraníme.“ Někdy se podaří dosáhnout obrovského zlepšení. Někdy pouze částečného. A někdy musíme přijmout, že určitá citlivost psa zůstane po celý jeho život, zvlášť pokud vznikla po silném traumatickém zážitku a postupem času se rozšířila i na další situace.
To ale neznamená, že práce nemá smysl. Protože mezi psem, který při prvním zahřmění nebo výstřelu v panice prchá a neví kam, a psem, který se stejného zvuku bojí, ale přijde ke svému člověku a zůstane u něj, může být obrovský rozdíl. Nejen v kvalitě života. Někdy doslova i v jeho bezpečí.
A právě proto bych se tématem zvukové citlivosti nezačínala zabývat až ve chvíli, kdy přijde další bouřka nebo prosincový Silvestr. Ne proto, že bychom měli od léta každý den pouštět nahrávky petard, které často nepomohou tak, jak bychom potřebovali. Ale proto, že máme čas podívat se na celý život psa. Na jeho každodenní fungování, na to, kolik věcí řeší, kolik prostoru kontroluje, kolik situací sám vyhodnocuje, kdy rozhoduje a jak moc se orientuje podle člověka. A také na nás samotné.
Často se totiž zdá, že pes potřebuje týdny nebo měsíce, aby byl ochoten odpovědnost odevzdat. Já si myslím, že velmi často potřebuje tento čas spíš člověk. Je velký rozdíl mezi tím, když se dnes rozhodnu: „Odteď jsem zodpovědný já,“ a tím, když tento postoj skutečně žiji. Na začátku nad spoustou věcí přemýšlíme, hlídáme svoje reakce, učíme se poznávat vlastní nejistotu, měníme staré návyky a učíme se držet svůj rámec i tehdy, když nás pes nebo okolí ovlivní. A pokud člověk touto cestou opravdu jde, může se časem stát něco zásadního: už si nemusí připomínat, že má být zodpovědný. Prostě jím je.
Z rozhodnutí se stal stav. A právě tento rozdíl psi velmi dobře vnímají. Někdy je to až překvapivě viditelné ve chvíli, kdy se pes ocitne vedle jiného člověka, který tuto jasnost už má. Pes může během několika minut působit úplně jinak. Ne proto, že by ho tento člověk během několika minut změnil, ale protože pes najednou našel jiné podmínky. Úkol je obsazený. A to je mimochodem jedna z těch pochyb některých našich sledujících i kritiků: Jaktože jde změna tak rychle???
A právě proto má smysl začít pracovat včas. Pokud vím, že můj pes už dnes reaguje na bouřky, vzdálené rány, výstřely nebo jiné zvuky, nečekala bych na další krizovou situaci ani na prosinec. A pokud mám mladého psa, u kterého se skutečný strach ještě vůbec nerozvinul, tím spíš bych využila období, kdy mám možnost jeho budoucí reakce výrazně ovlivnit. Prevence je u tohoto tématu mnohem snazší než napravování již rozvinuté paniky.
Na konci roku pak pes možná uslyší stejnou ránu jako minulý rok. Možná se jí stále lekne. Možná se bude stále bát. Ale třeba už nebude muset panikařit, situaci řešit nebo kontrolovat. Možná přijde ke svému člověku a zůstane tam. A právě to někdy může být mnohem realističtější a důležitější cíl než představa psa, který se už nikdy ničeho nezalekne.
Samozřejmě může existovat i pes, který má navzdory skutečnému odlehčení a dobrému vedení nadále výrazný problém s určitými zvuky. Stejně tak samozřejmě neříkám, že máme psa, který se při bouřce nebo na Silvestra stále bojí, ponechat jeho strachu napospas. Pokud pes v danou chvíli situaci nezvládá, potřebuje podporu. Jak přesně může taková podpora vypadat, je ale samostatné téma.
Dnes mi jde především o něco jiného. Nejen o otázku: Jak dostat psa přes jednu bouřku nebo jednu silvestrovskou noc? Ale spíš: Co mohu změnit už dnes, aby pro něj podobné situace jednou neměly takovou sílu?
A možná bychom úspěch neměli měřit jen podle toho, zda se pes ještě bojí. Někdy je mnohem důležitější otázka:
Co můj pes udělá ve chvíli, kdy se bojí?
A pokud právě podobný problém se svým psem řešíte, není nutné čekat na osobní setkání. Tohle téma je možné velmi dobře začít řešit také prostřednictvím online konzultace. Nepracujeme totiž jen s okamžikem, kdy venku zahřmí nebo něco bouchne. Díváme se především na celkové fungování psa, jeho každodenní nastavení, míru odpovědnosti, vztah k člověku a na to, co můžeme začít měnit už dnes.
Vést & Následovat™ | Hana Bossmann
