03/08/2026
Znáte to" "Odříkaného chleba největší krajíc."
Koně a osli se mi vždycky jako zvířata líbili, ne že ne. Ale nikdy jsem si k nim úplně nevytvořila bližší vztah, nikdy jsem s nimi nebyla příliš v kontaktu. A tak jsem se tahle zvířata nenaučila číst ani s nimi komunikovat. Prostě to "koňáctví" ze mě nikdy zvlášť nečišelo. Na škole jsem nemoci koní brala spíš letem světem s tím, že tahle zvířata stejně nikdy ošetřovat nebudu, však oni mají svoje doktory, já se budu držet svých ovcí.
Pamatuju si, jak jsem na škole některé stáže trávila zdravotními procházkami ustájených pacientů po areálu, přičemž mi moje spolužačka koňačka musela podrobně vysvětlovat, za kterým rohem se který kůň čeho lekne. No totálně nepochopitelný zvíře.
Jenže neuběhlo ani pět let a mamka si pořídila své dva vysněné oslíky - Vincka a Oskara. A protože jsou to kvítka neposedná, Vincek si minulý týden ošklivě poranil nohu a já byla vržena do koňské medicíny tak nějak rovnýma nohama.
Inu po konzultaci s tou samou spolužačkou, co mě zacvičuje už od školy, jsem oslíka nasedovala, ránu pečlivě vymyla, zadrenovala, část kůže sešila, nohu obvázala a milému oslíkovi podala léky proti bolesti a antibiotika.
Několik dní jsme ránu každý den ošetřovali, převazovali a přikládali hojivé masti, ale problém je neustálý pohyb v kloubu. A protože rána se jinak hojí pěkně a nic se zásadně nezanítilo, rozhodly jsme se nožku dát alespoň na týden do kastu.
Inu, věřím, že se můj první oslí pacient brzy plně zotaví a já tak trochu nedobrovolně pomaličku rozšiřuju své portfolio pacientů i na koně a osli.
