29/07/2026
Děkujeme Vám z celého srdce za tak krásná a dojemná slova. ❤️ Bylo nám ctí být Vám a Pallunce nablízku v jejím posledním rozloučení a doprovodit ji na její poslední cestě s láskou, úctou a důstojností.
Přejeme Vám mnoho sil a především, aby časem bolest vystřídaly ty nejkrásnější vzpomínky na společné roky. 🐾❤️
Včera jsem vezla do krematoria svou milovanou Pallunku.
Ta cesta byla úplně jiná než všechny předchozí. Plná ticha. Takového ticha, které bolelo víc než cokoliv jiného. Měla jsem co dělat, abych se dokázala soustředit na řízení. Srdce jsem měla sevřené, oči plné slz a hlavou mi běžely vzpomínky na téměř osm let, které jsme spolu prožily.
Kolikrát jsme spolu jely na veterinu. Kolikrát mi po cestě hlasitě "nadávala", protože jízdu autem nikdy neměla ráda. Povídala si se mnou, protestovala a já jí vždy říkala, že už tam budeme. Včera... včera už bylo jen hrobové ticho. Nikdo mi nenadával. Nikdo se neozval. Jen prázdné sedadlo a bolest, kterou slovy snad ani neumím popsat.
Když jsem přijela do krematoria, otevřela mi Karla Kalousková Karlička. Člověk s nesmírně laskavým srdcem, kterého znám už od chvíle, kdy jsem práh krematoria překročila poprvé. Přivítala mě svým jemným, i když smutným úsměvem. Úsměvem člověka, který dobře ví, jak těžké jsou chvíle, kdy se loučíme s těmi, které milujeme.
Pallunku jsme společně položily mezi nádherné růže. Sundala jsem jí z tlapičky obvaz. Nikdy je neměla ráda a vždycky se jich snažila co nejrychleji zbavit. V tu chvíli mi ale došlo, že je to naposledy, co se o ni mohu postarat. Poslední obvaz, který jí sundávám. Poslední péče. Poslední dotek.
Karlička mi uvařila výbornou kávu. Pak mi do rukou vložila malé srdíčko a tiše řekla, ať ho dám Pallunce k sobě.
Vzala jsem ho do dlaní.
Stála jsem nad ní a v tu chvíli se mi před očima promítl celý náš společný život. Každý okamžik, každé vítězství i každý těžký boj, který jsme spolu zvládly. Hladila jsem ji po hlavičce a nemohla uvěřit, že se s ní opravdu loučím naposledy. Že už nikdy neuslyším její zamňoukání, které mě tolikrát provázelo na našich společných cestách, ani neuvidím její pohled, který mi tolik let říkal víc než tisíc slov.
Položila jsem jí srdíčko mezi její tlapičky, dlouho ji hladila po hlavičce a nakonec se sklonila k jejímu oušku.
„Šťastnou cestu, moje milovaná holčičko.“
To byla poslední slova, která jsem jí mohla říct.
V pátek proběhne kremace a potom se moje milovaná Pallunka vrátí zpátky domů. Tam, kam vždy patřila. Jen tentokrát už v malé urničce. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu psát právě tato slova.
Vím, že měla nádherný věk. Vím, že ne každé kočičce je dopřáno prožít tak dlouhý život. Rozum mi říká, že už ji nic nebolí, že odešla důstojně a obklopená láskou. Ale srdce... to se s tím odmítá smířit. Pořád čekám, že uslyším její zamňoukání, že přijde do kuchyně, že si lehne na své oblíbené místo. Jenže místo toho je doma ticho. A právě to ticho bolí úplně nejvíc.
Z celého srdce chci poděkovat vám všem za obrovskou psychickou podporu, kterou mi dáváte. Za každou zprávu, každé povzbudivé slovo i každou myšlenku, kterou jste věnovali Pallunce i mně. V těchto dnech to pro mě znamená víc, než dokážu slovy vyjádřit.
A své upřímné poděkování chci věnovat také Karličce. Za její laskavé srdce, citlivý přístup a její jemný, i když smutný úsměv, kterým dokáže člověku alespoň na malou chvíli ulevit od bolesti. Jsou lidé, kteří svou práci pouze vykonávají. A pak jsou lidé, kteří do ní dávají kus svého srdce. A Karlička je jedním z nich.
Děkuji.
