04/08/2026
Když jsem poprvé vešla do bytu, okamžitě se na mě vrhlo cosi malého a chlupatého, co zvukem připomínalo malé prasátko. Nebyla jsem si jistá, jestli to měl být útok nebo láska. Točilo se mi to kolem nohou, skákalo po mně a kousalo mě to do rukou. Během chvíle jsem na nohou měla červené abstraktní čáry a ruce jsem měla dokonale lubrikované.
Mám docela silný žaludek, ale jestli mi ho něco dokáže zvednout, jsou to nánosy slin. Naštěstí svoje žaludeční reflexy trénuju den co den se svým psem, který mi s radostí nosí doslova nacucané tenisáky, z kterých odlétávají sliny ještě za letu.
Tohle ale byla doslova čirá láska, která se mi lepila na prsty.
Naše první venčení bylo testem důvěry – pro mě. Vyšla jsem z výtahu a ocitla se v bludišti chodeb, schodů a dveří. Zatímco jsem přemýšlela, kterou cestou se dostanu na druhou stranu toho okna, za kterým byl hledaný venek, buldočice zírala do svého odrazu ve dveřích. Moje vedení bylo bohužel delší než ta chodba za nimi.
Dokázala mě bezpečně vyvést ven a zase vrátit do bytu, ale venku její doprovázení končilo. Stála jak přibitá a relaxovala, zatímco já tam skoro dělala stojky a zkoušela na ní všechny možné jazyky jako zaklínadlo, které fungovalo stejně kvalitně jako Weasleyova hůlka.
Loučení bylo jako vymýtání ďábla. Buldočice čekala v zákrytu, a jakmile jsem otevřela dveře, proměnila se v malého démona, který mě s intenzivním štěkotem začal honit po předsíni. Kdybych byla křesťanka, vytáhla bych proti ní kříž, ale protože jsem buddhistka, zabouchla jsem jen se soucitem dveře a šla dál.
